MÝM VZOREM JE INGRID KLIMKE

Rozhovor s Denisou Vegrichtovou.

Kolik máte letos koní v přípravě?

V přípravě mám momentálně celkem sedm sportovních koní. K tomu mám ještě svoji čtyřletou kobylku, kterou bych letos ráda připustila. Také jezdím skákat koně Andy Reinbergerové – plemenného hřebce Bernsteina a výbornou klisnu Blue Velvet po Balou du Ruet, ale o samotnou přípravu těchto koní se stará právě Andy.

Můžete je v rychlosti představit?

Začala bych koňmi od Šárky Votavové, se kterou jsem zahájila spolupráci na podzim loňského roku, kdy jsem dostala na ježdění dvě klisny. Letos sedmiletá šimla Klorie po hřebci Russell II je přímo pohádkový kůň. Bílá klisna s velmi pěknou hlavou se vyjímá na každé fotografii. V minulém roce jsme závodily do stupně L, letos bych byla ráda, kdyby se klisna ustálila na úrovni dvouhvězdového S. Klariqua je o rok mladší hnědka po hřebci Quaid FRH. Podle mě se jedná o velmi perspektivního koně, i když manipulace s ní je občas trochu náročná. Sebevědomá a tvrdohlavá Klárka si člověka velmi rychle přečte a ví, co si k němu může dovolit. Když si k ní ale jezdec najde cestu, je velmi jednoduchá a příjemná na ježdění. Letos je v plánu startovat v soutěžích KMK, a pokud Klárka zvládne tak rychlý výkonnostní růst, chtěly bychom se se Šárkou podívat i na nějaké mezinárodní závody.

Na přelomu roku jsem přibrala na ježdění ještě další dva Šárčiny koně. Dvanáctiletý Ariston je velmi hodný a ochotný kůň, na kterého si, jak vždycky ve stáji říkáme, chodím odpočinout. Momentálně se zatím poznáváme, ale Archie vyniká velkou silou, tak si myslím, že bychom se možná mohli podívat i do parkurů stupně ST. Posledním koněm od Šárky je její nejoblíbenější – Gaboo. Osmiletý plemenný hřebec po Guidam Sohn je stejně jako jeho sestra Klariqua trochu speciální. Musí mít o všem přehled a má rád svůj pevný režim a klid. S Gabíkem bychom rádi v letošní sezoně startovali s parkurech stupně ST, pokusili se o kvalifikaci na mistrovství republiky, a když nám to nějak organizačně vyjde, chtěli bychom vyjet i na mezinárodní závody.

Desetiletá Blue Velvet K je asi nejlepším koněm, na kterém jsem kdy seděla. Je to veliká silná klisna, trochu koukavá, ale zatím jsme se vždy domluvily. Těším se na to, co nám společná sezóna přinese. 

Dále jezdím dva hřebce od Romana Drahoty. Pětiletý Caranoso je výjimečně krásný kůň. Vyniká nejen nadprůměrným pohybem, ale také dobrou jezditelností. Hřebec po otci Canoso by měl v letošní sezoně startovat převážně v KMK, a to nejen ve skokových, ale pokud bude čas a nebudou ve stejný termín žádné důležité závody, tak i v drezurních. Poslední je šestiletý Kábul po hřebci Kannan. Jak říká Roman, jedná se o pozdního koně, který teprve teď dorůstá. Je to ale nesmírně hodný kůň, který se zatím jako hřebec vůbec neprojevuje. Kromě toho je nadprůměrně skokově schopný, což ho omlouvá i za to, že je černý a je na něm vidět každá nečistota.

Jaké jsou Vaše sportovní plány pro letošní sezónu?

Myslím, že všechny sportovní plány jsem již zmínila. Ráda bych si splnila kvalifikaci na mistrovství České republiky, i když letos je to reálné asi pouze pro kategorii žen, protože pro ztíženou obtížnost v U25 nemám k dispozici žádného koně. Gabík na tuto úroveň ještě nemá dostatek zkušeností, Blue ze svého působení v Rakousku tuto výkonnost už má, ale zatím se teprve seznamujeme. V plánu jsou určitě soutěže pro mladé koně, ať už v rámci KMK nebo při mezinárodních závodech. V neposlední řade bych ráda startovala na závodech Českého skokového poháru.

Kde máte koně ustájené? Co máte na areálu nejraději?

Část koní mám ustájených na Mělníku, část je u jejich majitelky Šárky Votavové ve Spomyšli. Na Mělníku je jistě velkou předností nová prostorná hala s výborným skokovým materiálem, která mi ohromně usnadnila zimní přípravu. Na skokové tréninky mi tam Šárka dovážela i své koně. Ve Spomyšli mám nejraději klid a dobrou atmosféru, která tam panuje. Je tam vše, co je pro výcvik koní potřeba, a i mnoho navíc. Koně mohou velkou část dne trávit ve velkých výbězích a Šárka jim poskytuje veškerou péči.

Studujete vysokou školu, jak časově náročné je studium?

Já studuji svůj obor distančně, což znamená čtyři dny prezenční výuky za semestr. Jedná se nejčastěji o jeden pátek v měsíci, kdy výuka probíhá celý den. Letos mám ale celkem osm dní výuky za semestr, protože jsem si zapsala i nějaké předměty z druhého ročníku, abych příští rok, kdy mě budou čekat státnice, měla na přípravu víc času. Od klasického prezenčního studia se distanční liší hlavně tím, že máme mnohem víc domácí přípravy. Jsou předměty, ve kterých máme napsat klidně i dvanáct tří a více stránkových esejí za semestr. Zkouškové období pak probíhá úplně stejně, jako při prezenčním studiu.

Jak se Vám daří skloubit studium a koně?

Říká se, že všechno jde, když se chce. Ale musím přiznat, že někdy to je dost náročné. Ne vždy, když se vrátím od koní, někdy i po třinácti hodinách, se mi chce jít ještě dělat věci do školy. V tom mi pomáhá asi jenom to, že studium mě vždy bavilo, už od střední školy. A můj obor poskytuje spoustu zajímavých předmětů, které naštěstí nemusím plnit jen kvůli kreditům.

Pamatujete si na svoje jezdecké začátky?

Začínala jsem na Mělníku. Bylo mi tuším deset let a docházela jsem do klasického jezdeckého klubu, kde jsem přes týden vypomáhala ve stáji a o víkendu jsem se za odměnu mohla svézt. Také si vzpomínám, že mi to na začátku ani moc nešlo. Dlouhou dobu jsem se také bála sama nauzdit koně. Asi ve třinácti letech se to zlomilo a myslím si, že ve mně trenér Vladimír Mestenhauser zahlédl i nějaký ten talent.

Vybavíte si, jak probíhaly vaše první závody?

To si vybavuji naprosto přesně. Byla to hobby drezurní úloha Z1, kterou jsem jela s poníkem Athoskem. Ten rekord krásných 48 % už se mi nikdy nepodařilo překonat. A doufám, že se to ani nikdy nestane.

Jak s odstupem vzpomínáte na start v O2 Aréně loni při GCL? Co Vám přinesl?

Na svůj start v O2 Aréně asi nikdy nezapomenu. I když tomu předcházelo spoustu stresu a náročného zařizování, nakonec se vše povedlo a mohla jsem se těchto prestižních závodů zúčastnit. Velkou roli zde hrál Vladimír Mestenhauser, který mi pomáhal shánět vhodného koně, když jsem žádného k dispozici neměla, tu největší zase Milan Pěchouček, který mi ho nakonec půjčil. Byl jediný, kdo byl ochoten riskovat to, že půjčí jednoho ze svých nejlepších koní úplně cizímu člověku. Centadintona jsem si mohla odvézt na Mělník a připravovat si ho podle sebe bez jediného omezení. S tréninkem mi pomohl Roman Drahota, který za tak krátkou dobu zvládl koně správně odhadnout a uzpůsobit výcvik tak, abychom se zvládli alespoň se ctí zúčastnit takovýchto závodů. Nakonec z toho byly dva čisté parkury na výšce 135 centimetrů, což považuji za naprosto perfektní ukončení loňské sezony.

Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce ovlivnil? A kdo je Vaším jezdeckým vzorem?

Těch lidí, kteří ve mně něco zanechali, je spousta. Kdybych měla zmínit alespoň ty nejdůležitější, tak bez Vladimíra Mestenhausera bych nikdy nejezdila. Bez Romany Hájkové bych nikdy nezískala dvě medaile, z toho jednu zlatou, z drezurního MČR. A bez Romana Drahoty bych možná nepřeklenula ta nejtěžší období, kdy mi ježdění nepřinášelo radost. Kromě toho je samozřejmě naprosto výborný trenér.

Na konci i začátku je moje mamka, která je mou celoživotní oporou v jakékoli situaci a době.

A jezdecký vzor? Tím je již dlouhá léta Ingrid Klimke. Líbí se mi její styl práce s koňmi. Lehkost, s jakou je připravuje a radost, kterou jim to přináší.